TROCHA HISTORIE

Ondřejovský mlýn – každého asi napadne, když se rozhlédne kolem této masivní budovy, kde že je tu voda, vantroky, vodní kolo a všechny ostatní atributy, na které jsme zvyklí od nepaměti.

Jsme na kopci, dokonce dost vysokém, proto si tuto obec zvolili hvězdáři za svoje hájemství.

Jsme blíže ke hvězdám.

 

Je to poměrně dlouhá historie. Vraťme se v čase o téměř dvě a půl století zpět.

Na rakouském trůnu sedí rakouský císař, ale též český král Josef II, reformátor a muž, který se nebál hledět vpřed. Ve vzdálené Paříži to vře a císař tuší, že je před ním těžké období, možná války a s tím související zmatky, epidemie, hladomory, utrpení obyvatelstva…

A tak v roce 1788 vydává prozíravě dekret, jímž je nařízeno stavět kontribuční, někdy se též říká kontribučenské sýpky.

Co to je?

Inu každý sedlák musel po tři za sebou jdoucí roky třetinu osiva odevzdat do sýpky a tak vytvořit pro sebe i ostatní sedláky nedotknutelnou zásobu pro případ neúrody či jiné katastrofy. Jistě, obilí by se za čas zkazilo, a tak si je mohl každý půjčit s tím, že ho po sklizni vrátí rozmnožené o obilní úrok. Aby po čase nedošlo k rozvalení zdí sýpky, obilí z úroků se prodalo a peníze byly uloženy do kontribučních fondů.

Jak jednoduché.

Fungovalo to docela dobře téměř jedno století, a když se v roce 1864 tento systém rušil, obilí bylo prodáno a stržené peníze rozmnožily peníze nashromážděné v kontribučních fondech. Tak vznikly kontribuční záložny, jejímiž podílníky byli vnuci či pravnuci oněch už dávno zvěčnělých sedláků.

Zdá se to z dnešního pohledu Čecha neuvěřitelné, vždyť v té době už italští barabové vrtali tunely železnic…

Kampak se asi ty peníze poděly?

Ale vraťme se do Ondřejova.

Ten se v mezičase utěšeně rozrůstal na obě strany od návsi podél silnic do Mnichovic a Chocerad, sedláci bohatli, a tak i oni museli od roku 1820 do nově vybudované sýpky svůj díl uložit.

Čas běžel, z kontribuční sýpky, jejíž více než metr silné kamenné zdi odolávaly zubu času, se po roce 1864 stal špejchar, sklad obilí, se kterým se obchodovalo. Komu byla budova na konci obce prodána je obestřeno tajemstvím a teprve na přelomu století se objevuje v záznamech Josef Mejstřík, mládek ze senohrabského mlýna, jako majitel této stavby.

Přes Evropu se přelila smršť první světové války, rakousko-uherská říše se rozpadla, země Koruny české se osvobodily z jejího objetí a vše se zdálo být nadějné. A tak i mlynář Josef Mejstřík hleděl do radostné budoucnosti.

Nelenil. Místní zedníci v přízemí vyzdili kuchyň, parádní pokoj, ložnici a špajz a taky šalandu pro mleče, kteří si chtěli počkat na svoji trošku ze mlýna. Ze střechy vylezl komín a na zahradě vykopali studnu.

Když bylo hotovo a Josef Mejstřík měl střechu nad hlavou, objednal tři mlecí stolice a loupačku a tarár se síty a koukolník a výtahy a transmise a řemeny a šneky a taky zbrusu nový Dieselův dvouválcový motor o výkonu, no považte, třicet koní měl ten motor, zkrátka půlku patra to zabralo, když to všechno přivezli. A těch dřevěných trubek, ba dokonce i ta americká reforma, která dovedla vytřídit mouku na ty nejlepší koláče, tady byla. Přišli zkušení sekerníci a za pár týdnů bylo vše pohromadě, motor zabafal, kola se pohnula, řemeny pleskaly, obilí se hrnulo do stolic a mlýn hučel, jak se na něj sluší a patří. Sedláci se nemuseli vláčet s obilím do Senohrab, Chocerad či na Hradec, teď to měli pěkně při ruce.

Mělo to ale jeden háček, Josef Mejstřík nestačil platit dluh, který na mlýnu vázl. Vypadalo to na krach a zastavení mlýna, a tak se někteří ze sedláků dohodli, že společně dluh uhradí a stanou se tak podílníky na díle Josefa Mejstříka. Asi si užil své, a kolovaly dokonce pověsti, že si žal léčil v hospodě. Jestli je to pravda, už dnes sotva někdo zjistí, jisté ale je, že když daleko za mořem krachla burza, projevilo se to kupodivu i v Ondřejově. Na scénu vstupuje Antonín Šebl, hostinský a zámožný občan Ondřejova a v roce 1932 vyplácí všem podílníkům jejich podíl. Josef Mejstřík zmizel v propadlišti dějin a mlýna se ujal syn nového majitele, Antonín Šebl junior, takto vyučený mlynář. Mlýn běžel dál a čas taky.

Trochu se začalo stmívat a pak, v roce 1939 se zatmělo v Čechách zcela. Ale mlýn musel běžet dál, mlelo se pro tisíciletou říši a na vývěsní tabuli k názvu Mlýn přibyl název Mühle.

Je po válce, mlynář kupuje novou dvojitou pšeničnou stolici, diesel už nebafá, transmisemi točí elektromotory, je nová doba. Ale zanedlouho se zase stmívá. V roce 1948 je vymalováno a mlýn přechází do péče místního JZD. Je konec mletí, jen se šrotuje a pak i to skončí, mlynářova rodina ztichlý mlýn opouští a stěhuje se do nového domu za kopec, snad aby mlýn neviděla. Zůstaly myši a z mlýna je eldorádo pro místní kluky a holky. Ó to byla krása, z výšky skočit do zbytků zrní, dodnes na to někteří vzpomínají.

Pak se naráz rozednilo a z temnoty vystoupila ruina skoro dvě století staré budovy. Je rok 1990 a Antonín Šebl, tentokrát už senior, je opět majitelem mlýna. Je to ale žalostný pohled, díry ve střeše, dvůr zarostlý stromy a houštím ostružin, dřevomorka prokvétá mohutnými trámy a ze střechy smutně vykukuje výtah.

Ten výtah, ten se mi stal osudným, mám pro tyto výtvory lidského důmyslu slabost. Jeli jsme s chotí jedné krásné jarní neděle náhodou kolem a postranním viděním jsem ho zahlédl. A bylo to.

Dírou ze dvora jsem prolezl dovnitř a stál jsem se smutkem v duši před troskami mlýnského složení. Staré prošlapané schody vedou do patra a ještě výš, až pod děravou střechu. Vystrčil jsem hlavu ven a přede mnou se rozevřel úchvatný pohled na mírně zvlněnou českou krajinu Posázaví. V dálce  bylo lze tušit Brdy, kraj se koupal v jarním slunci a ptactvo nebeské pělo.

Koupil jsem to a pustil jsem se do oprav. Místní rodák a stavitel Vladimír Vodrhánek a jeho zedníci odvedli dobrou práci a za několik let bylo dílo dokončeno. Mlýnské zařízení jsem přemístil do budoucí nové mlýnice přistavěné do dvora a v přízemí se objevily po stržení stropu neporušené mohutné trámy, ozdoba malého sálu, ve kterém od jara roku 2000 zní hudba a kde se konají nejrůznější další akce. A už několik let se na ty trámy dívají z kolíbky oči ondřejovských novorozeňat při jejich vítání do ondřejovského společenství.

A tak věřím, že nám všem v Ondřejově i okolí bude ten ondřejovský mlýn takto sloužit ještě dlouhá léta, po všech těch peripetiích si to zaslouží.

 

Jaroslav Ročák

 

 

TOPlist